DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ! Výdejní místo na Hradčanské je od 11.1.2024 ZAVŘENÉ. Nově je otevřené výdejní místo na Praze 8.

JACÍ JSOU IZRAELCI A CO SE TI NA NICH NEJVÍCE LÍBÍ? – 3.část

Dnes uvádím poslední část mé dlouhé odpovědi ohledně Izraelců :).


Sebevědomí 

Izraelci mají dost velké sebevědomí. Na mě to je někdy až moc. Ale je možné, že to jen tak působí navenek. Líbí se mi to. Jen tak něco je nerozhází. Jsou si jisti sami sebou. Když jsem nad tím přemýšlela nevím, jestli je to výchovou anebo je to vlastnost, kterou získali během života, třeba z armády nebo prostě z ulice. Prozatím jsem na to nepřišla.

Líbí se mi také jejich sebevědomí při seznamování se s opačným pohlavím. Za to, že si hledají partnera nebo partnerku se vůbec nestydí, naopak, mluví o tom otevřeně a ptají se kamarádů a známých, jestli náhodou nemají nějakého single známého, kterého by jim mohli doporučit a propojit je. V Izraeli existují takzvané „pick up bary“. V těchto barech je bar ve tvaru čtverce, obdélníku nebo oválu. Prostě bar je udělán tak, abyste mohli na všechny dobře vidět. Pokud vás někdo zaujme a vy jeho také, použijete k tomu oční kontakt a poté se můžete seznámit.


Neodbytnost

Izraelce jen tak neodbydete. Pro ně nějaké zákazy nebo pravidla nemají moc velký význam. A to, že něco nejde pro ně prostě neexistuje. Všechno jde, když se chce a pokud ne, tak se to určitě nějak udělá, aby to šlo. My na ně často působíme jako „poserové“ – všeho se bojíme, pravidla dodržujeme někdy až nesmyslně striktně, i když jdou proti zdravému rozumu a proti tomu, co je přirozené. Nemyslím tím, že pravidla porušují schválně a na truc. To ne, ale spíš, když je něco, co jim připadá nesmyslné nebo nepřirozené, tak to dodržovat nebudou. Vidím to na sobě, že já se řídím spíše strachem (abych něco neporušila, abych někoho nenaštvala) a oni zdravým rozumem a tím, co je pro ně dobré.

Kosmetika z Mrtveho more vecere

Víra v dobro v člověku

Všimla jsem si, že Izraelci hledají na lidech neustále to dobré a i když je někdo zklame, dávají mu další šanci a věří, že se ten člověk změní. Uvědomila jsem si to nejvíce při setkání s velice zajímavým člověkem. Byl to cévní chirurg, který patřil ke špičkám ve svém oboru v Izraeli. Byl velmi vyhledávaný. Vyprávěl mi, že když přišíval sebevražednému atentátníkovi po teroristickém útoku ruku (a protože byl fenomenální lékař, ruka se teroristovi podařila přišít!), řekl mu: Řekni svým přátelům, aby za to, že jsem ti zachránil ruku, na mě dávali pozor, aby se mi nikdy nic nestalo. Za měsíc, když byl tento lékař ve videopůjčovně, odpálila se vedle něho sebevražedná atentátnice. Vzpomínal na to, že ji viděl, jak mačká tlačítko a poté už si nic nepamatuje. Dva roky mu trvalo než se po této tragédii dal nějak dohromady. Dva roky ležel a trpěl nejen obrovskými zdravotními problémy, ale také depresí. Přesně si nepamatuji všechny zdravotní následky, ale téměř přišel o zrak, má problémy se sluchem, má pohmožděný obličej. Nemůže už operovat. Čekala bych, že takový člověk bude zatrpklý a naštvaný na celý svět. Naopak, tento pán vyprávěl jednu vtipnou historku za druhou, byl pozitivní, nenechal se zdravotními omezeními zastavit. Setkala jsem se s ním v Ejlatu při potápění – je to pro něho velmi riskantní, kvůli všem zdravotním problémům, které má na obličeji a v hlavě.


Neustálá snaha o to, aby byly věci lepší

Mám pocit, že Izraelci, které znám mají neustále chuť vymýšlet něco nového a vše inovovat, aby bylo snažší nebo lepší. Když vidí, že je něco zbytečně problematické nebo komplikované, hned přemýšlejí, jak by se to dalo usnadnit a co by se s tím dalo udělat.

Ještě jsem si vzpomněla na jednu historku: Když jsme byli v Ejlatu, píchla nám pneumatika. Večer se ji manžel snažil na parkovišti vyměnit a nějak mu to pořád nešlo. Asi dvakrát kolem nás projelo policejní auto a já trochu znervózněla, co se děje. Jestli třeba neděláme něco, co nemáme nebo jestli se jim nezdáme podezřelí. Potřetí policejní auto přijelo až k nám. Vystoupil z něho policista a řekl manželovi: Brácho, vidím, že se tady už dlouho snažíš vyměnit kolo a nějak ti to nejde. Nechceš, abych ti s tím pomohl? No já zůstala stát s otevřenou pusou. Manžel byl moc rád a tak nám policista vyměnil kolo. Manžel mu jenom podával šrouby. Když to dokončil, postavil se, potřásl si s manželem rukou, popřál nám dobrou noc a odjel. To je něco, co jsem nezažila v žádné jiné zemi na světě.


Dnes jsem se rozepsala trochu více, tak se za to omlouvám :).

P.S.: Foto je ze společné sváteční večeře v kibucu Gan Shmuel.